Tmavě oranžová

Znáte anekdotu o řidiči, který projede křižovatkou na červenou? Je zastaven příslušníkem a na dotaz zda ví, na jakou barvu projel, bez zaváhání odpoví :“Ano, jistě! Jel jsem na tmavě oranžovou.“

Zářijová demonstrace odborových svazů našla své mediální zkratky. V tištěné podobě to byly komentáře k násilnému vniknutí několika demonstrujících policistů a hasičů do budovy ministerstva vnitra. Přitom bylo lehce poškozeno zařízení budovy. Odborové svazy hasičů a policistů posléze přispěchaly s odsouzením incidentu a prohlášením, že poškozené zařízení společně uhradí. Tečka.

Obrazové zpravodajství deníků a televizí se zaměřilo na řečnícího šéfa odborářů Zavadila a průvod demonstrantů při pochodu Prahou.
Společně ale všechny uchvátil demonstrující občan Jiří Paroubek. Obrazově se vyjímal, ve společnosti nového přítele a bodyguarda Šlégra, lehký na tváři úsměv, leč hluboký v srdci žal. S širokým úsměvem a pokyvováním kvitoval Zavadilův bonmot o přicházející generální stávce s dodatkem, že to nebude jako v roce 1989 – „máme holé ruce“ – ale tentokrát „máme hole v ruce!“ Paroubek se tvářil při tomto výroku, jakoby jej snad vymyslel sám.

Svou interpretaci demonstrace následně rozvedl s hlubokomyslností sobě vlastní na svém blogu: odboráři se sešli proto, aby vyjádřili své znepokojení s pojetím státu. A, ano, on to čekal.
Vláda to nezvládne. A bude hůř.

Nepřipomíná to náhodou ono bolševické „čím hůře – tím lépe“…?

A douška závěrem: o čtyři dny později na olomoucké ideové konferenci sociálních demokratů vystoupil nestraník a předseda Konfederace odborových svazů Jaroslav Zavadil opět s plamenným projevem. Přítomné ujistil, že nátlakové akce se mohou stupňovat. Tomu tleskal i lídr socialistů Bohuslav Sobotka, který si neodpustil poznámku, že si „to vláda zaslouží“.
Bohužel už neřekl, zda myslel vládu Špidlovu, Grossovu nebo Paroubkovu…